Malorážka jako zbraň?

Prakticky v každé publikaci se dočtete, že výkon malorážné munice není pro sebeobranu či bojové použití dostatečný. Způsob hodnocení účinnosti krátkých palných zbraní který se dnes užívá ovšem není ani zdaleka dokonalý. Je to jen přirozené, protože dokonalost je koneckonců nedostižná. Samo o sobě to jistě není důvodem abychom současné hodnocení zcela zatracovaly. Je se však nutné řídit zdravým selským rozumem a uvědomit si, o čem to či ono vlastně vypovídá. Shodneme-li se totiž na tom, že soudobé hodnocení zbraní a munice není ani zdaleka dokonalé, musíme pak nevyhnutelně dospět i k závěru, že v určitých situacích mohou být např. pro sebeobranu daleko vhodnějšími právě ty zbraně, které jsou podle něj pro sebeobranu naprosto nevhodné. Pistole a revolvery na malorážné náboje se dnes hodnotí jako zcela neadekvátní pro sebeobranu, ale i přesto si je právě k tomuto účelu vcelku dost lidí pořizuje. Někteří z nich ví přesně co dělají, jiní ne. Tady si můžete přečíst jak se na to mohou dívat ti prvních z nich.
 

V čem je problém?

Hlavním problémem soudobého způsobu posuzování účinnosti munice do krátkých palných zbraní je podle mého názoru to, že se vhodnost či nevhodnost té které ráže hodnotí téměř bezvýhradně na základě účinnosti jediného výstřelu - tedy veskrze šance na vyřazení protivníka z boje jedinou ranou (ať už jde o zkoumání účinků střely v cíly, Marschalův či Shanovův index, RSP či TKO). Je tedy jen přirozené že z něj vyjdou lépe výkonnější ráže. Tento způsob hodnocení však v sobě skrývá dvojí úskalí. Zaprvé se zde sice vychází z předpokladu, že zásah v sebeobranné situaci nebude perfektní (pak by totiž stačila prakticky jakákoliv ráže), ale jaksi z přirozenosti věci se se zasažením protivníka naopak počítá. Za druhé se nezohledňují rozdíly v přirozené přesnosti a rychlosti palby jednotlivých typů zbraní.

Podle tohoto způsobu hodnocení by zkrátka nejúčinnějšími sebeobranými zbraněmi byli zbraně ráže 10mm Auto, .44 Magnum, .454 Casull nebo .50 Action Expres. Všem je ale už na první pohled jasné, že tyto přerostlé příšery jsou na běžného uživatele příliš silné - sice je (bez jakékoliv nadsázky) lze použít i ke střílení medvědů, ale také je problém zvládnout jejich zpětný ráz, zbraně samotné vycházejí příliš těžké a velké pro skryté denní nošení a i cena munice je pro většinu uživatelů příliš vysoká, aby si s nimi mohly dovolit nezbytnou pravidelnou kondiční střelbu, která je tu mimoto poněkud "nepohodlná". Jako nejúčinnější sebeobranné zbraně se tedy považují sice v zásadě stále ještě velmi silné, ale jinak daleko slabší ráže jako je .357 Magnum, .40 S&W, .45 ACP či 9mm Luger. Stejné důvody které nás donutily slevit z ráže např. .44 Magnum ovšem fungují i u oněch "méně výkonných silných ráží" s ohledem k rážím nižším. Často se tu hovoří o jistém "rozumném kompromisu", ale podle mého názoru je to otázka hodně individuální, příliš spojená s konkrétním uživatelem, než abychom mohly nějaký "rozumný kompromis" naordinovat všem. Pro někoho zkrátka může být vhodná čtyčiačtyřicítka Magnum, pro jiného zas dvaadvacítka s podzvukovými náboji. Jedno nutně nevylučuje druhé.

Nikdo nezpochybňuje, že tím na čem závisí účinek střelby především je umístnění samotného zásahu - i opovrhovaná ráže 6.35mm Browning dokáže protivníka okamžitě "zastavit" pokud zasáhne klíčovou oblast mozku. Protože jsou však lidé omylní - a tím spíše ve stresových situacích - je zde prozatím tendence volit zbraně které poskytují určitou šanci na vyřazení protivníka z boje i při nepříliš dobrém zásahu. Střelivo jehož účinnost je ve větší míře závislá na přesnosti zásahu se považuje za nevhodné, neboť přesný zásah není ve vypjaté situaci možné zaručit. Zde se však nezohledňují všechny okolnosti reálné situace - z hlediska sebeobrany je totiž v zásadě nepodstatné zda protivníka zastavíte jednu, nebo dvaceti ranami. Podstatné je to, aby jste jej zastavily v čase který máte k dispozici a to pokud možno co nejrychleji a bez nežádoucího ohrožení případného nezúčastněného okolí. Osobně se proto domývám, že zbraně ráže .22 LR mohou mít často daleko lepší potenciál než kupříkladu dnes velmi oblíbené pistole ráže 9mm Luger nebo revolvery .357 Magnum - s ohledem na vlastnosti typických zbraní těchto ráží totiž střelec s dvaadvacítkou dokáže do protivníka ve stejném čase "nasázet" podstatně více daleko přesněji umístněných střel, než střelec z devítky, přičemž i riziko průstřelu cíle a tedy i ohrožení nezúčastněných osob je nižší a i pokud dojde k jejich náhodnému zásahu, takovíto (jednotlivý a necílený) zásah pravděpodobně u ráže .22 LR nebude mít příliš závažné důsledky.


Hlavní výhody: rychlost a přesnost

Hlavní výhodou dvaadvacítky v bojové situaci je přesnost a rychlost palby. Začněme s přesností. Ačkoliv to například u levných a krátkých pistolek ráže 6.35mm Browning vždy nemusí platit, obecně lze říci, že přesnost všech soudobých krátkých palných zbraní je pro použití v bojové situaci víc než dostatečná. Přesnost terčovnice opravdu není u zbraně určené k boji či sebeobraně nutná a popravdě ani nijak zvlášť přínosná. Je ovšem velký rozdíl mezi "teoretickou" a "přirozenou" přesností.
 

Teoretickou přesností míním konkrétně to, jaký má upnutá zbraň rozptyl s běžně užívanou municí na vzdálenost řekněme 25 metrů. Ten se může pohybovat od 20 až do 180 milimetrů, ale v zásadě je vždy dostatečný - nepřesnosti způsobené střelcem jsou totiž v praxi daleko vyšší než nepřesnosti způsobené takovouto zbraní. Podle policejních záznamu z USA například naprostá většina přestřelek s krátkými palnými zbraněmi probíhá na vzdálenost menší než 7 metrů a téměř všechny se odehrají do vzdálenosti 15 metrů, přičemž statisticky zde zasahuje cíl zhruba jen 1/3 vypálených střel. Tak nízká přesnost palby samozřejmě nemůže být způsobena "balistickou" nepřesností vypálené střely, protože rozptyl většiny soudobých zbraní je na těchto vzdálenostech vzhledem k velikosti cíle zanedbatelný. Příčinou nepřesnosti tu není zbraň, ale střelec.

Na druhou stranu ale můžeme mluvit o určité "přirozené přesnosti" té které zbraně - tedy v podstatě o tom, jak je zbraň ke střelci "přátelská", nakolik se průměrný střelec dokáže k její teoretické přesnosti přiblížit v reálné situaci. Tato přirozená přesnost je ve stručnosti záležitostí délky záměrné, mířidel, tvaru rukojeti, charakteristiky spouště a vlastně celé její ergonomie obecně. Mnoho z těchto věcí je samozřejmě dost individuálních, ale v zásadě lze říct, že velké množství sebeobraných zbraní - zvláště subkompaktní modely velké ráže a malé kapesní pistolky - je uživately dosti nepřátelských. S obdobně velkými malorážkami, které mají sportovní spoušť a většinou i mnohem lepší mířidla a rukojeť se každopádně naprostá většina služebních či sebeobraných zbraní srovnávat nemůže.

Podle mého názoru je tedy na jednu stranu nutné akceptovat jako fakt, že přesnost palby v boji bývá - především s ohledem na nedostatek času a psychickou zátěž střelce - relativně nízká, ovšem na druhou stranu tuto skutečnost není možné pasivně příjmout, ale je naopak nutné jí aktivně čelit - abychom vůbec něco zasáhly. Malorážné pistole jsou z tohoto hlediska velmi výhodné, neboť jsou přirozeně přesné, umožňují intenzivní ostrý trening a v neposlední řadě mají i vysokou rychlost palby. Stejně jako jsou totiž střelci přátelské malorážné zbraně, je k němu "přátelská" i sama malorážná munice. Nepatrný zpětný ráz nečiní problémy ani necvičeným střelcům, rapidně zvyšuje praktickou rychlost střelby a omezuje nutnost ostrého výcviku (efektivita sušení je zde oproti výkonnějším zbraním daleko vyšší). Vzhledem k ceně munice se naopak střelec při "ostrém" výcviku nemusí nijak zvlášť omezovat co se její spotřeby týče, což pochopitelně dále zvyšuje jeho "bojovou" přesnost a rychlost střelby.
 

Někdo snad může tvrdit, že pokud protivníka nezastaví náš první výstřel, nemusíme se toho druhého už dožít. Takovým lidem bych připoměl dvě již zmíněné skutečnosti a to, že i jediný dobře umístněný výstřel z malorážky může zabít, ovšem na druhou stranu statisticky zasahuje v boji cíl jen 1/3 střel. Podle statistik FBI je nicméně četnost výstřelů obou stran při střetnutí opravdu poměrně nízká, což by snad zastácům velkých ráží mohlo dávat za pravdu - ve 40% případů si obě strany (dohromady) vystačí pouze s jedním výstřelem, v 75% se 4 a méně výstřely a v 90% případů se 6 a méně výstřely. Jak je to ovšem možné, s tím co víme střelách které zasahují cíl? Je to možné proto, že klasické situace použití zbraně nezahrnují jakési sebevražené útoky, kdy se vás protivník snaží zničit za každou cenu. Většina agresorů se dá rychle na ústup pakliže narazí na důrazným odpor. Velkou roli tu hraje už jen samotný výstražný výstřel, který většinu útočníků od jejich záměru odradí.

Pozn.: často se tvrdí, že právě v takovém případě se hodí mít zbraň co největší ráže, neboť menší ráži může útočník zaměnit za poplašnou či plynovou pistoly. Ve skutečnosti však převážná většina populace nedokáže odlišit výstřel z malorážné pistole od výstřelu z "devítky" o nic víc, než výstřel z plynovky a ostré zbraně. Nižší výkon malorážné pistole tu naopak může být výhodnější, neboť přináší menší rizika při střelbě "pod nohy" protivníka - střelu .22 LR je možné daleko bezpečněji vypálit do nějaké překážky a tím protivníkovy dát jasně najevo, že tady končí veškerá legrace a že tato malá pistolka nedělá jen velký rámus.

I přestřelky z tohoto důvodu zpravidla končí velmi brzo - vytáhne se zbraň, spustí palba a protivník s méně účinnou výžbrojí zpravidla rychle vyklidí pole. Vše se většinou skončí dříve, než kdokoliv stačí vystřílet zásobník. Ale právě proto - v souladu s tím, že cíl zasahuje jen cca. 1/3 střel - je podle mého názoru třeba preferovat rychle střílející, uživatelsky příjemnější zbraně, neboť více střel zvyšuje vaše šance že zasáhnete protivníka alespoň něčím a že jej v tomto krizovém okamžiku buď zneškodníte, nebo alespoň "přesvědčíte" k ústupu.


Mám-li shrnout ústřední myšlenku celého tohoto textu, pak je zajímavé, kolik střelců nemá problém uznat, že "malorážka se kterou se trefíte je lepší než čtyřiačtyřicítka se kterou minete", ale jak málo z nich se tím řídí. Já osobně bych přitom tento výrok dovedl ještě o kus dál: "malorážka se kterou čtyřikrát dobře trefíte, je lepší než čtyřiačtyřicítka se kterou jednou minete". Podstatné zkrátka není to, jaký efekt má jednotlivá střela která cíl zasáhne, ale jaký efekt má palba určitou zbraní a municí v určitých podmínkách, což pochopitelně závisí na mnoha rozdílných faktorech, ovšem mezi ty základní bezpochyby patří praktická rychlost a přesnost střelby.

Osobně mám například spolehlivě ověřeno, že ve stejném čase kdy průměrně vycvičený střelec dokáže z ČZ 75 vystřelit maximálně 2x, by se zkrácenou Margolínou (Margo) dokázal vystřelit 4-8x, přičemž i přesnost palby je u malorážky zpravidla vyšší, zvláště pokud jde o výstřely následující rychle po sobě. Tato zbraň je mimo to podstatně lehčí a menší zbraní než ČZ 75 (což usnadňuje její nošení, čímž se statisticky zvyšuje pravděpodobnost že ji v krizové situaci opravdu budete mít u sebe) a její munice je levnější (což zlepšuje předpoklady k dosažení lepší úrovně výcviku). Která zbraň je tedy nevhodná pro sebeobranu? ČZ 75, nebo Margo?

Nešel bych až tak daleko, že bych preferoval "zkrácené malorážní pistole" vždy a všude. Nejde tu přeci o odsouzení velkorážných pistolí jako takových, ale o upozornění na fakt, že pro mnoho uživatelů může být malorážná pistole z mnoha důvodů opravdu daleko lepší zbraní než velkorážná a nemusí jít jen o tajné agenty, nebo reprezentanty disciplíny rychlopalná pistole.